Poutní místo a doušek vody
Vánoční atmosféra mi velmi oživila vzpomínku na loňskou návštěvu poutního místa v Bosně – Medžugurje, kterou jsem uskutečnila o dovolené..
Jako většina českých turistů, trávicích dovolenou v Dalmácii, i já jsem toužila spatřit místo, kde se děly a dějí zázraky, místo kde se mládeži v Bosně objevila Panna Marie.
Po projetí rozpálenou Dalmácií se hraničním přechodem dostáváme do zalesněné a úrodné Bosny a konečně autobus zastaví v cíli cesty Medžugorje. Nejdříve se mě zmocní hrůza, jeden stánek s náboženskou tematikou vedle druhého a mnoho, mnoho poutníků, říkám si: „Kde to jsem, vždyť zde vládne byznys....!“ Vystoupíme z autobusu a průvodkyně nás nasměruje k nejkratšímu výstupu na horu Podbrdo a za hodinu nashle....
Je vedro, pravé poledne, ale čeká mě výstup na horu, může tam foukat, beru si raději sebou v batohu svetr, šátek, doklady, peníze a láhev s vodou, abych byla na vše připravena, někteří účastníci zájezdu nemají s sebou nic, jeden pán nese pouze pro něj nezbytnou plechovku s pivem.
V otevřených sandálech v horku po kamenité cestě se jde opravdu špatně a při tichém výstupu si připomínám kamenitou a trnitou cestu, kterou musel Ježíš projít se svým křížem, cestu na místo svého ukřižování... Asi po půlhodinovém výstupu se dostávám k místu vysoko nad městem, ale blízko nebi, k místu ,kde se tyčí obrovská bílá socha Panny Marie všem žehnající, která je zde na památku svého zjevení mládeži z tehdejší vesničky. Je to velice silný zážitek, v naprostém klidu a hluboké víře odhazuji svoji dobrovolnou zátěž na jeden kámen, ale sedám si k rozjímání na úplně jiný kámen, můj batoh je mi nyní přítěží, není důležítý,v této chvíli jsem pouze já – Podbrdo - teď. Uvědomuji si, jak často neseme dobrovolně a zbytečně svoji zátěž, svůj kříž, kdežto Ježíš šel dobrovolně ještě po horší cestě se svým křížem, aby pomohl nejen svým současníkům, ale i nám v budoucnu,Tehdejší podmínky byly mnohem horší než dnes, ale zároveň si uvědomuji jak silná byla jeho víra v člověka ,pro kterou tuto cestu dobrovolně podstoupil.
Síla okamžiku je umocněna, mimo nádhernou bílou sochu Panny Marie, ještě množstvím skromných dřevěných křížků a sochou Ježíše na kříži, dlouho by se zde rozjímalo i meditovalo, ale čas pevně určený cestovkou běží a tak se musím zvednou a dojít si pro svůj nyní nepotřebný batoh, uvědomuji si, že mám žízeň, vytahuji láhev , chci se napít. V této chvíli se moje oči setkávají s očima starší ženy, která se mě ptá: „Akva?“ „Ano, ano – chcete se napít?“ a věnuji ji svoji vodu, aniž bych se napila, vždyť já mám svoji vodu ještě dole v autobusu a tato žena má za sebou svůj příběh, svoji víru, která ji sem na toto místo dovedla, pro svoje požehnání, pro svůj zázrak... viděla jsem mnoho lidí, kteří šli nahoru bosi, o holích, slepce a většině vytryskly slzy poznání, když došli sem k místu zázraku,,,, tak silné vibrace zde jsou.... Každá mluvíme jinou řečí , ale zde na tomto místě rozumí jeden druhému bez ohledu na rodný jazyk druhého.
Žena se zhluboka napije, rozkašle se, asi měla opravdu žízeň a s obrovskými díky mi vrací láhev i se zbytečkem vody, chce se podělit... V tu chvíli si uvědomím jak voda, pro nás zdánlivá samozřejmost, může mít pro někoho cenu zlata, uvědomím si tisíce a tisíce žiznivých po celém světě, kteří by byli vděční za doušek vody, uvědomuji si svoje štěstí – štěstí mít možnost napít se pitné vody... Voda, jejíž význam současná věda stále nedocenila, voda, jenž je součástí nás samých, voda, na kterou tak často zapomínáme, voda, která dává život a uzdravuje. Mám radost, že právě na tomto vzácném místě , požehnaném boží láskou, pomohla má voda někomu druhému.
Lituji jenom, že jsem se nemohla projít celou křížovou cestou, uznávám však,že tento zájezd je určen pro všechny, je nutné přijmout kompromis, co je pro někoho pomalé ,pro druhého je třeba moc dlouhé a moc duchovní, ale určitě je tento zájezd prospěšný pro všechny, seménka poznání musí začít klíčit i v člověku, který svoji víru teprve hledá... Vlastně i ten pán , vyzbrojený plechovkou piva si po upozornění ženy cizí národnosti uvědomí, že tento nápoj není vhodné načít na tomto vzácném místě a svoji žizeň uhasí až po sestupu dolů do městečka.
V městečku už na nás čeká naše milá průvodkyně a účastníme se ještě bleskové mše ve zdejším kostele, kde se též děly zázraky, moc ji ale nevnímám, stále jsem ještě tam nahoře, a začínám se dívat trochu jinýma očima na zástup lidí čekajících na dotek s tekutinou prýštící ze sochy Ježíše, na množství zpovědních kabin i nepřeberné množství krámků – je to vlastně jeden z dalších zázraků, které se zde staly, božím požehnáním zde proudí davy mnoha věřících lidí a prostý venkovský lid zde nachází nové pracovní příležitosti, obživu na dřive chudém , ale pravdivém boseňském venkově, poutníci chtějí mít nějakou památku na toto místo, chtějí se najíst a vlastně jeden pomáhá druhému, z osady se stalo prosperující městečko. Někomu pro poznání božství toho místa stačí být sám nahoře u sochy, jiný potřebuje ještě kněze – ucho boží – aby se mu svěřil a svůj zážitek si umocnil, a proto je zde též mnoho zpovědnic.
Záleží přece pouze na nás, zda si koupíme skleničku na požehnanou vodu z kašen před chrámem, nebo zda si začneme více vážit vody z městského vodovodu, který je napojen na hlubinný pramen uprostřed lesů a je každoročně svěcen slavností otevírání a svěcení studánky svatého Prokopa. Začínám si více vážit naší vody, protože voda z tohoto vodovodu pomáhá všem lidem jednoho českého města a je to vlastně celoročně posvátná voda, svěcená první květnový víkend, obyvatelé města pijí celý rok kvalitní svěcenou vodu z krásných lesů a přitom to všichni pokládají za samozřejmost...
Po této příhodě si více vážím dalších životních okamžiků, chvil, kdy si mohu uvědomit a ocenit cenu pro mě zdánlivě samozřejmých věcí, dříve než je ztratím. Protože u kolika věcí si uvědomíme pravou podstatu až teprve po jejich ztrátě -
Ztratíme li zdraví, více si ho vážíme a bojujeme o jeho navrácení
Ztratíme -li lásku, bojujeme o ní s větším nebo menším úspěchem.
Ztratíme-li práci , bojujeme o její znovu získání.
Ztratíme-li důvěru někoho, těžko a obtížně se získává zpět.
Ztratíme-li však život, nemůžeme o něj již v našem fyzickém těle bojovat, a proto je třeba vážit si jeho božství v nás a děkovat, že můžeme číst ve své knize života.
Pokud však jednou poznáme a začneme vnímat božskou lásku kolem sebe,ve všem a každý den, získáváme dar na celý život, protože tato láska přichází nejvíce ve chvílích, kdy o ni nežádáme, ale kdy ji nejvíce potřebujeme a návštěva takových silně energetických míst často k tomuto poznání přispívá.
Toto poznání může však přijít kdekoliv a kdykoliv, třeba symbolicky nebo přes paprsky našich opravdových přátel, které nám pomáhají zvednout se a věřit .
Společný zájem , víra, pozitivní přístup ke každému , dokáže překonávat i jazykové bariéry a tak si ani lidé mluvící různými jazyky neuvědomí svoji jazykovou překážku a rozumí jeden druhému bez překladu. Naše světélko poznání se v tuto chvíli dokáže spojit se světélky druhých a nechá se unášet paprsky božského světla na cestu hledání své podstaty, svého středu, středu vesmírné galaxie i nás – Boha. Svoji úvahu o vodě a návštěvě poutního místa proto zakončím citátem ze zadní strany fotografie sochy Panny Marie v Medjugorje a poutního kostela, kterou jsem si koupila na tomto poutním místě.
Kdybyste věděli kolik milostí vám Bůh dává, modlili byste se bez ustání.
