Božská romance
vyprávění Mary Kretzmann
Nikdy jsem nepotkala Svámidžího, ani jsem nečetla žádnou jeho knihu, ale četla jsem Životopis jogína a tato kniha ve mně zvedla palčivou duchovní otázku: „Je Paramhansa Jógananda můj guru?“ Cítila jsem se být Jóganandou hluboce přitahována, ale chtěla jsem si být absolutně jistá. Myslela jsem, kdybych mohla být se Svámidžím, který ho opravdu znal, odpověď by byla jasná.
Když jsem objevila, že Svámidží bude mít program v Chicagu, ve státě Illions, neměla jsem žádnou pochybnost, že tam pojedu, abych ho viděla, a že se vydám na cestu dlouhou 1500 km tam a zpět, z Arkansasu, města, kde jsem žila. Když jsem přišla do sálu, kde se konala konference, všichni seděli na židlích, ale já jsem si sedla do pohodlného sedu na podlahu, přímo před něj.
Svámidží mluvil o józe, meditaci, a duchovním životě. Když skončil, pomyslela jsem si:„To byla výborná přednáška.“ Byla jsem vděčná, že jsem ho slyšela. Ovšem odpověď na svoji otázku jsem nedostala. Naivně jsem si myslela, že jsem Bohu dala dostatečnou příležitost, aby mi odpověděl. Snad jsem měla tuto skutečnost:“Jógananda je můj guru,“ pouze přijmout.
Po přednášce byl připravený hudební program sboru Ananda Singers, který se Svámidžím cestoval. Předtím než začali, se odehrál tichý hovor mezi Svámidžím a jednou z žen z Anandy. Vypadalo to, že Svámidží chtěl něco, co zůstalo v karavanu, zaparkovaném o pár bloků dále. Nakonec s naléhavým šepotem Svámidží řekl:“Prosím tě jdi a přines to“ a ona rychle odešla ze sálu.
Zatímco čekali na její návrat, sbor zpíval, vyplňoval přestávku, která byla jasně delší než bylo v programu. Nakonec se žena vrátila s krabicí od mléka, plnou not, kterými Svámidží listoval dokud nenašel co hledal. V místnosti byl klavír. Svámidží se za něj posadil a začal hrát sonátu, kterou napsal a nazval ji „Božská romance“.
To co jsem nedokázala pochopit slovy, jsem teď pochopila snadno hudbou. Vibrace byla dávno důvěrně známá a já jsem byla ponořená do vln blaženosti a oddanosti.
A s ní přišla jistota:“ Jógananda je můj guru, minulý, přítomný a po celou dobu, která ještě přijde“.
Od té doby, během času, jsem vždy viděla s jakou citlivostí Svámidží odpovídá
na rady, které intuitivně dostává od Mistra. Například v průběhu jedné přednášky jsem často viděla Svámidžího odpovídat na mlčenlivé otázky moje nebo jiných lidí
v publiku. On nezkoumá publikum otázkami. Spíše vnímá naše potřeby jako proud milosti, který my sami si od něj přitahujeme. Naučila jsem se sledovat tuto milost, aniž bych musela vědět víc.Snad tehdy večer v Chicagu jsem nebyla sama, kdo ho potřeboval slyšet jak hraje „Božskou romanci“. Mohu jen říci, že tato událost znamenala nový směr v mém životě.
***
Po svém přestěhování do Ananda Village jsem objevila, že Svámidží napsal také slova k této sonátě, která dokonale vyjádřila to, co jsem ten večer cítila v srdci, když jsem ji slyšela poprvé.
Poslyš! Poslyš šepot, který pochází z tvé duše:
náznaky úsměvu, náznaky radosti;
sladké nostalgické zpěvy
neuhasitelné touhy
po Světle,
po Mé lásce,
tvém pravém domově.
Tvé srdce dlouho tančilo.
Dlouho jsi si hrála s pouhými stíny
pokladů, zanechaných za sebou,
v hloubi své duše.
Dlouho jsi zkoumala stíny a hledala odpovědi.
Dlouho jsi vyžebrávala z prázdných rukou jiných žebráků
dary života, které i oni hledali.
Dary, které nemůže nikdo sdílet.
Příteli, jak dlouho ještě budeš bloudit ?
Příteli, dokud budeš hledat svůj domov
v zemi, kde jsou všichni cizinci,
láska bude mít zavřené své dveře.
Zanech slabocha jeho životu vytvořeném z přání,
ponech zbabělce svým snům.
Ó můj světče, probuď se!
Požaduj Světlo,
hledej Pravdu za každým přáním!
Obrať se, obrať se, obrať se do nitra!
V tichu duše, jeskyni lásky,
objev Můj domov!
Poslyš ! Poslyš šepot, který pochází z tvé duše:
náznaky úsměvu,
náznaky radosti;
sladké nostalgické zpěvy
neuhasitelné touhy
po Světle, po Mé lásce,
tvém pravém domově.
přeložila L.M.
