Mé jméno je vděčnost
z knihy: Svámí Krijánanda Tak jak my ho známe:
Kdybych měl pro sebe vybrat duchovní jméno, bylo by to zcela jistě Vděčnost.
Začal jsem pít v pubertě. Drogy se přidaly později, v šedesátých letech, kdy mi bylo dvacet let. Všichni moji přátelé pili a vše co se dělo po západu slunce zahrnovalo alkohol a drogy. Víc nás to táhlo k tomu, abychom si pouštěli hudbu na plné pecky než abychom hráli šachy. Ti, kdo se dají na pití, se stýkají s těmi, kdo pijí. Je to tak perfektní: žádný nepříjemný obraz v zrcadle, všichni se ti podobají.
Ať jsme pili cokoliv, já jsem toho zkonzumoval víc než moji přátelé. Bylo třeba větší množství, aby mne přivedlo na práh spokojenosti a tento práh bylo mé maximum, kam jsem se dokázal dostat. Během typického večera jsem vypil jedno balení šesti piv, jednu dobrou dávku silné lihoviny a jakoukoliv drogu, která byla po ruce.Nebyl jsem nikdy zlý a nikdy jsem se nezúčastnil rvaček, nikdy jsem neupadl na zem, ale od puberty jsem byl každou noc opilý. V těch letech jsem měl hodně dopravních nehod a navíc po setmění jsem byl opilý, ať jsem řídil nebo ne.
Během dne jsem nikdy nepil. Ve skutečnosti jsem si nedokázal představit, proč by si lidé měli zatemňovat mysl, dokud je denní světlo. Vyhledával jsem během dne nějaké povzbuzující prostředky, ale jakmile nastal večer nic mi v pití nemohlo zabránit.Povzbuzující prostředky ve dne znamenaly více alkoholu večer, abych se znovu „dostal dolů“. Pak opět ve dne něco na povzbuzení, abych zahnal účinky opičky předchozí noci: opravdový smrtelný kruh neřestí. Kouřil jsem také hodně marihuany a příležitostně halucinogeny a užíval jsem kokain. Pokud jde o mé přátele, někteří stále v pití pokračovali, někteří se mírnili,někteří zemřeli a další měli trvalé následky.
Začátkem osmdesátých let jsem se oženil, ale mé zvyky se nezměnily. Prostě jsem je nyní zakrýval průhlednou vážností: více večerů trávených mimo domov s popíjením dobrého vína nebo doma jsem se napil dobré whisky či značkového piva. Kokain nahradili jiné povzbuzující prostředky. Ale faktem bylo, že bych se napil i laciného ginu, kdyby to bylo jediné, co bych měl.
Moje žena pila umírněně, jednu nebo dvě deci vína k večeři. Je to neobvyklé, když ten kdo nepije si vezme někoho, kdo se již „oženil“ s touto noční ztrátou paměti. V té době mne ale neznala jinak. Nediskutovali jsme o tom. Já jsem si to vysvětloval tak, že pití bylo součástí balíčku, který si vybrala. Určitě ve mně viděla něco víc než muže, kterého si vzala a znala sílu modlitby.
Koupili jsme dům a začali s vlastním podnikáním. Po určité době začala projevovat starost o můj celkový zdravotní stav a přemluvila mne, abych absolvoval kompletní lékařskou prohlídku, aby měla klid. Lékař nevyhnutelně konstatoval, že kráčím k nepříjemné smrti a dokonce bezprostředně hrozící. Řekl mi, že by bylo pro mne nebezpečné, abych se sám pokoušel s pitím přestat. Účinky abstinence by byly tak vážné, že by mi mohly dokonce způsobit epileptické záchvaty. Chtěl, abych šel od něj rovnou do nemocnice. Aby svoji tezi podpořil, zavolal do místnosti jiného pacienta, vyléčeného alkoholika, který jak řekl, čekal náhodou v čekárně. Tento člověk, výmluvný a namyšlený se dopodrobna rozpovídal o mé budoucnosti, neuspořádané, pokud nebudu následovat rady tohoto dobrého doktora.
Tento týpek měl ovšem tak poškozenou mysl alkoholem, že mi nebylo zatěžko odmítnout jak jeho samotného tak jeho rady. Budu-li upřímný, cítil jsem, že bych se raději upil k smrti, než abych skončil jako on. Návštěva u lékaře byl takový propadák, tak velká katastrofa, že ani já ani moje žena jsme o tom více nemluvili.
Mezitím jsme na začátku osmdesátých let začali navštěvovat kurzy a obřady Anandy.
V roce 1986, když svámí Krijánanda oznámil, že povede putování na jih Kalifornie na posvátná místa, kde žil Mistr – Mount Washington, Encinitas, Lake Shrine, kryptu - rozhodli jsme se, že se zúčastníme.
První večer v Encinitas, v hotelu Sanderling, se konal obřad přijímání žákovství. Seděl jsem v místnosti úplně vzadu a díval jsem se na lidi, kteří chodili k němu, poklekli před ním. On jim požehnal tím, že svůj prst položil na jejich duchovní oko, bod mezi obočím. Po chvíli prst odtáhl. Lidé se potom zvedli, poklonili se mu s rukama sepjatýma na hrudi a vraceli se na svá místa. Nepodařilo se mi, abych se s rituálem ztotožnil. Silně jsem se cítil přitahován Mistrem a měl jsem velkou úctu k Svámidžímu, i když jsem s ním promluvil jen párkrát. Nebyl jsem si
totiž jistý, zda je pro mne vhodná chvíle, abych se stal žákem nebo po pravdě řečeno, zda Mistr by to chtěl.
Proto jsem se omezil jen na sledování s kamennou tváří s pohledem obráceným dolů. Ale potom se nějak stalo, že jsem se ocitl před Svámidžím a klečel jsem na kolenou. Nevzpomínám si, proč jsem se rozhodl to udělat. Vlastně si vůbec nevzpomínám, že jsem se rozhodl, ale byl jsem tam. Když se Svámidží dotkl duchovního oka, nebyla žádná světla, nekontrolovatelný třes nebo zvuk vln, tříštících se o skálu. Pokud si vzpomínám, necítil jsem nic. Po požehnání jsem se
zvedl, s úctou se poklonil Svámidžímu a proměněný jsem odešel.
Toto se stalo před dvaceti lety. Od té chvíle jsem neměl žádný náznak ani žádnou nostalgii ani závan neznámého nebo neuspokojeného přání na drogu či alkohol. Zůstal jsem, jak se říká abstinent bez přerušení dvacet pět let, bez jediného nepříjemného projevu. Zřídkakdy o této zkušenosti mluvím s někým, kdo měl problémy s drogou nebo alkoholem. Viděl jsem, jak je pro ně strašně těžké přestat. Chci jim pomoci: mám tyto lidi rád pro jejich odvahu, ale oni potřebují inspiraci, která bude v dosahu jejich chápání: něco blízkého, hmatatelného a dosažitelného, jako hmota a myšlenkový stav, který hledají všemi silami.
Překlad LM;
