Swami Šivananda
Roku 1887 se v Indii narodil chlapec, jenž se v pozdějších letech stal známý v duchovní oblasti jako Svámi Šivananda (původním jménem Kuppusvami). Nejprve však dle přání rodičů absolvoval fakultu medicíny, kde byl mezi studenty i profesory velmi oblíben pro svoji laskavou povahu. Jako student byl ukázněný a všestranně úspěšný (včetně sportu, kde využíval svoji neobyčejně velikou a silnou postavu).
Je zajímavé, že ve svém deníku ze studentských let si vedle běžných událostí, zkoušek a povinností zaznamenával i vlastní prohřešky, např. proti zásadě pravdomluvnosti, neubližování apod. Tento způsob doporučoval později i zájemcům o integrální jógu, jak nazýval svoji cestu za poznáním (stejně jako Šrí Aurobindo).
Když po absolvování studia získal lékařský diplom, měl již svými rodiči pečlivě připravenou dráhu úspěšného lékaře. Respektoval i přání rodičů, kteří jej podle tehdejšího indického zvyku oženili (již jako mladého hocha) se zcela neznámou dívkou, aniž by ji před tím vůbec viděl.
Jako velký, pohledný a ušlechtilý člověk získal ve svém povolání brzy značný úspěch, který mu přinesl i nemalé jmění. Měšťácká idyla však neuspokojovala jeho nitro a rozhodl se k zásadnímu kroku. Výchovu syna i správu jmění předal do rukou manželky, opustil výnosnou praxi a sám odešel do nejubožejšího kouta Indie – do pralesů Malaja, kde žili domorodci ve zcela primitivních podmínkách. Spolu s ním se
ohoto kroku odvážil pouze jeden jeho sluha a kuchař v jedné osobě, jenž se později stal jeho žákem a zaznamenal řadu podrobností že života v malajaských pralesích.
Uprostřed pralesů byl odvážný lékař ve všech svých životních potřebách zcela odkázán na domorodce. Ti stejně nemohli zaplatit ošetřování a léky jinak než lesními plody, produkty svých malých políček či drobnými službami. Tehdejší vláda, těžce hledající lékaře pro podobné oblasti, mu alespoň poskytovala léky a vyplácela jistou finanční částku.
V primitivních podmínkách využíval často mladý lékař své síly a atletické postavy k tomu, aby mnoho kilometrů přenášel nemocné na vlastních zádech (dle svědectví jeho sluhy bylo takových případů na stovky). Zraněné či postižené infekčními chorobami (zvláště cholerou) pak ošetřoval ve stanu, zřízeném pro tento účel. Strastiplnou službu a nejsvízelnější životní podmínky dokázal sám navíc využít jako prostředku k překonání vlastního egoismu. Po vyčerpávající celodenní práci pokračoval ještě po nocích psaním článků do lékařského časopisu, jenž sám kdysi založil. Snažil se touto cestou především seznamovat široké vrstvy s hygienickými zásadami a upozorňovat na zlozvyky, poškozující lidské zdraví.
Na základě zkušeností získaných v malajaských pralesích doporučoval později Šivananda svým žákům stálou práci (ovšem s postojem „nečinitele“), motivovanou láskou ke všemu stvoření. Práci bez očekávání osobního prospěchu, oddanost, důvěru a odpoutanost považoval totiž za nejlepší prostředek k eliminaci sobectví.
Svízelný život naplněný obětavou činností pomohl dovršit vnitřní přerod mladého lékaře. Učinil další životní rozhodnutí. Veškerý svůj majetek zanechal manželce k dokončení výchovy syna. To, co měl u sebe, rozdal domorodcům a jako bezejmenný žebrák se probíjel celou Indií do míst, kam jej vedla nutkavá vnitřní touha. Cílem jeho předlouhého a namáhavého putování byl vznešený Himálaj.
Potřebnou potravu si cestou vyžebral, pokud však mohl, pracoval nebo pomáhal, kde bylo třeba. Zároveň také praktikoval jogínská cvičení a meditace. Železné zdraví a nevšední vytrvalost mu pomohly překonat veškeré obtíže náročné cesty.
Původně zamýšlel dojít až do srdce tibetských velehor k posvátnému Kailasu. Když však dorazil do Rišikéše v podhůří Himálaje, setkal se zde na březích Gangu s pokročilými jogíny a mudrci, mezi nimiž nalezl i svého gurua. Ten mu pomohl na cestě sebepoznání a zároveň doporučil, aby se v rámci svého povolání dál věnoval službě bližním. Šivananda tedy začal jako lékař poskytovat ošetření poutníkům, putujícím do proslulého Badrínáthu, i všem ostatním, kteří jeho pomoc potřebovali, a v Rišikéši již zůstal. Vedle této práce mu guru doporučil také zpívání posvátných zpěvů (pro jeho krásný hlas) a časem vzhledem k jeho nesmírné obětavosti i vedení vlastních žáků pod heslem: Služ, miluj, dávej, očišťuj se, medituj a realizuj svoji podstatu.
Šivanandův vztah k lidem dostal i konkrétní podobu ve formě malé ošetřovny pro poutníky, se zaměřením především na oční onemocnění. Ošetřovna se postupně zvětšovala a časem změnila v menší nemocnici, pro jejíž praxi si Šivananda začal vychovávat z řad dobrovolníků spolupracovníky. Ti se zároveň stávali i jeho prvními žáky. Šivananda jim říkával: „Služba bližním očišťuje vaše srdce a činí z vás nádobu schopnou přijetí pravdy a lásky.“
Mimo stálé pomocníky využíval Šivananda i služeb návštěvníků a ctitelů, kteří později hojně do Rišikéše přijížděli. Jednomu z nich, slovutnému učenci, radil: „Noste u sebe neustále utěrku a kdykoli uvidíte špinavou obuv, pěkně ji vyleštěte. Také zajděte do nemocničních sálů a vymývejte mísy pacientů. Tak očistíte své srdce, což by se vám pouhým studiem knih nepodařilo.“
Po dvou letech byl Šivananda schopen z darů mecenášů, jichž stále přibývalo, postavit na březích Gangu i malý ašrám (školu jógy). Postupně byl rozšířen také o dílny a výrobnu léčiv dle principů ajurvédy. Naprostá většina zaměstnanců byla zároveň i jeho žáky. Později byla zřízena i moderní tiskárna, z níž se šířily Šivanandovy myšlenky ve formě časopisu, brožur a knih do celé Indie i řady dalších zemí.
Zájem o Šivanandovu nauku postupně narůstal, přijížděli často i zájemci z Evropy či Ameriky, kteří byli upozorňováni na problematické rysy západního způsobu života, spočívajícího především v honbě za neustálým uspokojováním nejrůznějších žádostí.
Přestože na sklonku života nebyl Šivananda zcela zdráv, věnoval se až do konce své pozemské pouti (v roce 1963) neustále vedení svých žáků, zodpovídání dotazů návštěvníků, práci v nemocnici, výrobně léčiv, tiskárně i ašrámu. Svým životem i prací byl ztělesněním nauky, kterou předával ostatním.
zpracoval David S.
