Tereza Neumanová Tereza Neumannová

Tereza Neumanová

TEREZA NEUMANNOVÁ Z KONNERSREUTHU: 36 LET BEZ JÍDLA A PITÍ

Vybráno z měsíčníku REGENERACE č. 09/2003

Tereza Neumannová se narodila roku 1898, na Velký pátek, 8. dubna. O dva dny později byla pokřtěna v konnersreuthském kostele sv. Vavřince. Její matka byla prostá, zbožná žena, která darovala život ještě dalším jedenácti dětem, z nichž syn Engelbert zemřel ve třech letech. Otec se živil jako rolník a krejčí, pracoval poctivě a levně, takže neměl nouzi o zakázky. Rodina ovšem žila velmi nuzně, a tak musela Tereza ve 13 letech nastoupit službu u sedláka v nedalekém Fockenfeldu a od 14 let pracovala u statkáře Martina Neumanna jako děvečka. Práce měla hodně a jídla málo. Už odmala bylo jejím nejzbožnějším přáním vstoupit do kláštera a vydat se na misijní cestu. Do jejího osudu však vstoupila první světová válka; hned na podzim roku 1914 musel otec narukovat a šestnáctiletá dcera mu slíbila, že se vstupem do kláštera počká až do jeho návratu a že se jako nejstarší z dětí postará o rodinu.
Uplynuly téměř čtyři roky, válka se chýlila ke konci. Otec byl přeložen do Grafenwöhru a přijížděl často na dovolenou. Objevil se i 9. března, aby s dcerou, která celou tu dobu dřela u sedláků a hospodářů v okolí, probral její vstup k misionářským benediktkám v Tutzingenu.
Bylo chladné ráno, 10. března 1918, když se Konnersreuthem rozlehlo volání Hoří! Požár vypukl u souseda, kováře, u něhož Tereza zrovna sloužila. Na místě byla mezi prvními. Zcela promočená hasila oheň až do konce. V poledne se vrátila domů a ulehla do postele. Byla zesláblá a cítila velké bolesti. Večer jen obtížně vstala, aby došla do sklepa pro pytel brambor. Na schodech upadla a poranila se na hlavě. V bezvědomí ji uložili do postele, brzy se přidaly i další komplikace. Celou rodinu zachvátila epidemie chřipky, u Terezy propukl zápal plic. Během dlouhého ležení se dostavily proleženiny a přidaly se strašlivé bolesti páteře. Odvezli ji k lékaři do Waldsassenu, který jí ovšem nepomohl. Když odjížděla, loučil se s ní slovy: „Neboj se, brzy budeš v pořádku.“ V ten den ještě nikdo netušil, že na lůžku stráví příštích šest a půl roku.
Hlavní příčinou Tereziných bolestí byly obratle, vysunuté během namáhavého hašení požáru. Při posunutí páteře byla skřípnuta mícha a následkem bylo příčné ochrnutí. V březnu roku 1919 navíc oslepla. Lékaři byli zcela bezmocní a jediný, kdo ji v té době držel při životě, byl lidový léčitel Rudolf Heinzl z Neustadtu an der Waldnaab, za kterým otec často docházel. Tereza však měla velké problémy s příjmem potravy, často zvracela a od roku 1922 nemohla vůbec pozřít pevnou stravu, protože jí ochrnuly polykací svaly. Její oslabený nervový systém jí připravoval další nečekané potíže; roku 1920 částečně ohluchla a později ztratila na několik měsíců také řeč.
Tereza ležela v podkroví, nad místností, kde otec pracoval. Když něco potřebovala, klepala na pelest – dokud ovšem mohla. Rodiče ji ale považovali za plnohodnotného člena rodiny, řešili s ní všechny rodinné problémy, nákupy, prodeje, diskutovali s ní o sourozencích. Nejbližší jí byla sestra Otilie, která o ni pečovala nejvíc. Podle jejího svědectví byla Tereza v ubohém stavu: Rty rozkousané krutými bolestmi, páchnoucí proleženiny, nevidomé oči, křečovitě stažené ruce a nohy. Sousedé a příbuzní ji chodili s dojetím navštěvovat; dole v sednici potom zoufalým rodičům v slzách přáli její brzký konec, který by uspíšil nezměrné utrpení.
Pak přišel rok 1923. V březnu bylo Tereze 25 let a nic nenasvědčovalo tomu, že se její stav zlepší. 29. dubna se v šest ráno probudila a spatřila svoje ruce. Protírala si oči, odvyklé čtyřletou slepotou dennímu světlu. Vtom vstoupila do místnosti nějaká žena. „Kdo jsi?“ ptala se jí. „Přece tvoje sestra…“ Teprve podle hlasu poznala Otilii, která se za dobu její nemoci změnila.
.
Jedním z mnoha duchovních badatelů, kteří se o události v Konnersreuthu velmi intenzivně zajímali, byl pražský lékař R. W. Hynek, kromě jiných autor knih o Turínském plátnu. Navštívil mnohokrát nejen Terezu Neumannovou, ale i její přítelkyni, kterou ve svých knihách uvádí jako slečnu L. Z. z Františkových Lázní. Právě ta mu objasnila tajemství jejího života: Než otec odjel na frontu, přinesl dětem a sobě z cisterciáckého kláštera ve Waldsassenu svaté obrázky. Nejstarší dcera si vybrala portrét Terezy z Lisieux se slovy: „Nejsi sice moje patronka, nevím, proč se mi líbíš, jako bys mi měla jednou pomáhat.“ Modlitba za její svatořečení, otištěná na zadní straně listu, se potom doslova stala její životní mantrou.
Terezička pomohla ještě jednou, v prosinci roku 1925, kdy Tereza Neumannová dostala akutní zápal slepého střeva, jak konstatoval přivolaný dr. Seidl. Stalo se to v noci, odvoz by byl komplikovaný, a tak se rozhodl vyčkat u nemocné do rána. Tereza si přiložila svatý obrázek na postižené místo a vroucí modlitbou dosáhla úplného odeznění zánětu. Ráno šla poděkovat do konnersreuthského kostela a po jejím návratu shledal dr. Seidl úplné uzdravení. Do lékařské zprávy napsal: Vyléčena, ovšem přirozenou cestou nevysvětlitelné.
Začalo postní období roku 1926. Od uzdravení uplynul rok, během něhož mívala Tereza vize. Často se ocitala v přítomnosti Ježíše Krista, slyšela jej hovořit, stála v zástupu učedníků. Na boku se jí otevřela rána, která krvácela. Tereza nevěděla, co se s ní děje, a připisovala ji minulým zdravotním potížím.
Na Zelený čtvrtek 4. dubna upadla do transu, během něhož byla společně s Ježíšem na Olivové hoře. V jedenáct hodin večer začala pociťoval velké bolesti na hrudi, které trvaly až do pátku odpoledne. Během tohoto – dnes bychom řekli – změněného stavu vědomí viděla Krista bičovaného u sloupu, odváděného na Golgotu a ukřižovaného. Když přešla na Velký pátek »v normální stav«, zjistila, že má krvavé rány také na rukou a nohou. Svět viděla rozmazaně, protože jí krev vytékala i z očí.
Dva dny se pokoušela s pomocí sestry rány tajit. Nechtěla působit rodičům, trýzněným po léta jejího utrpení, další muka. Déle to ovšem nešlo, protože krev vytékala neustále, až do 17. dubna.


STIGMATIZACE je výraz pro zjevení se ran Kristových u živého člověka na hlavě, boku či hrudi, dlaních a nártech, respektive chodidlech. Tento jev provází věřící dlouhou dobu. První stigmatizovaný světec byl patrně František z Assisi (1224). Mezi další slavné stigmatizované osoby patří Robert de Malatestis (1430), Štěpánka Quinsaniová (1547), Johana z Burgosu (1613), Jana Marie z Kříže (1673), Veronika Giulianiová (1693), Kateřina Emmerichová (1833), Kateřina da Raconisio (1861), páter Pius (1918) a Tereza Neumannová (1926) – data označují počátek jejich stigmatizací. Dějiny kromě toho zaznamenávají stovky dalších osob, které měly částečné stigmatizace nebo na uvedených místech pravidelně pociťovaly silné bolesti.

Tereza krvácela pravidelně každý pátek. Krev jí tekla z ran na prsou, rukou a nohou během stavů, jež označovala jako vidění. Ta začínala náhle jako blesk. Viděla během nich scény z evangelií, neobyčejně živé, barevné, zářící a plastické. Nebyla v bezvědomí, nespala ani nesnila; při vizích seděla většinou na posteli nebo později v křesle s rozpřaženýma rukama, často i dvanáct hodin, což by v bdělém stavu jistě nedokázala. „Dívám se jako člověk, který je při tom.“
Po válce ji až do roku 1948 navštěvovali poutníci i z Čech. Komunistická média o stigmatizované ženě pár kilometrů od Chebu pochopitelně mlčela, a tak s výjimkou několika prvorepublikových brožur dr. R. W. Hynka nebo Karla Weinfurtera zprávy o jejím životě zmizely, stejně jako informace o její smrti 18. září 1962.
________________________________________
Stovky děkovných tabulek obklopují hrob Terezy Neumannové na hřbitově v Konnersreuthu. Mosazné rytiny, žulové lepty, pomalované kameny, ale i popsané dřevěné tabulky, ty všechny vyjadřují společný dík za uzdravení a přímluvy Terezy. Pocházejí ze všech koutů světa, Brazílie, USA, Rakouska, Austrálie, Slovenska, dokonce i z řady protestantských zemí, například z Dánska nebo Holandska. Nejvíc je jich přirozeně z Německa: „Danke, unsere Resl,“ tak zní text nejčastěji. Jaký asi musel být účinek Tereziných přímluv, když vyléčeným stálo za to, vracet se z takových dálav »jen« proto, aby na malém hřbitově nechali malou děkovnou cedulku?

Více než 35 let přicházeli za Terezou Neumannovou nemocní z širého okolí. Měla pro ně vždycky čas. Pomáhala nejen přímluvnou modlitbou a vlídným slovem, ale i přejímáním nemocí trpících na sebe. Tento neobyčejný fenomén, který byl zaznamenán například ve skutcích indického světce Ramakrišny, jí z hlediska stigmatizací činí – spolu s páterem Piem –v dějinách naprosto výjimečnou

V době jejího života navštívil Terezu Neumannovou i velký jogín Paramhansa Jógandanda a v květnu 2012 skupinka jogových příznivců a přátel tohoto webu se na hřbitově poklonila jejímu odkazu



Labuti pirka