Muž, který se zřekl peněz a přežil Muž, který se zřekl peněz a přežil

Muž, který se zřekl peněz a přežil

 Mark Boyle

Kniha byla vydána v nakladatelství PRESS 2014 v Brně a její hlavní myšlenkou je ochrana naší Země a neuvážené plýtvání s přírodními zdroji. Motto knihy je  -Nacházíme se v kritickém bodě dějin. Nemůžeme mít donekonečna rychlá auta, počítače o velikosti kreditek a všechny moderní vymoženosti, a zároveň čistý vzduch, rozlehlé deštné pralesy, čerstvou pitnou vodu a stabilní klima. Naše generace může mít jedno, nebo druhé, ale ne obojí. Lidstvo si musí vybrat. Obě možnosti mají své „náklady obětované příležitosti“. Přístroje, nebo příroda? Vyberte si špatně, a příští generace už nemusí mít ani jedno. To jsou slova Marka Boylea, autora této jedinečné knihy, který vás provede svým odvážným experimentem, při němž se zcela zřekl peněz. Čtivou a poutavou formou se seznámíte s jeho motivací i životní filozofií a stanete se jeho souputníky na cestě, kterou nelemují bankovky a platební karty. Co je však nejvíce fascinující – Markův příběh přímo vybízí k zamyšlení nad zásadními otázkami životního stylu v konzumní společnosti a směřování současné západní civilizace.

Kniha, která změní váš pohled na svět.

 Autor do projektu vstupuje s určitou částkou, aby měl snazší start, a, že začíná v nejtěžším období, zimě, rok bez peněz. Dále během tohoto roku využívá krom přírody potraviny vyhozené supermarkety, tedy i konzervy apod.. Jeho myšlenka (která vlastně není čistě jeho, ale dokonce celých skupin, které se snaží rozšiřovat své řady a poukazovat na zkázu současného způsobu života) by nás měla provázet na každém kroku, tato myšlenka je vlastní i ananda komunitách, které se nachází v Americe, Indii a Itálii.

Protože každý může přispět svým způsobem k ochraně přírody, nemusí pobývat v Africe nebo Indii, může chránít i přírodu kolem sebe, les, studánky tak jak přišla úvaha na internetu od neznámého autora 

 

 ÚVAHA 

 

Proč jsem neadoptovala dítě v Africe? A proč nezachraňuji deštné pralesy?

My lidé si toužíme pomáhat, je to naše přirozenost. V dnešní době je snadné pomáhat i na druhém konci světa. Jenže...

Když jsem potkala člověka, který v Africe sázel stromy, byla jsem unešená tou vznešenou myšlenkou. Jak nádherné. Dokud mi nevyprávěl, že se rozvedl s manželkou, s rodiči se nestýká a děti vídá jen občas. Zrovna byl na cestě do Nepálu jako dobrovolník pro místní sirotky. Pak ho čekal ášram v Indii, aby našel vnitřní klid a pak možná domů, i když - jak řekl - ta vidina ho moc nelákala. 

Zůstala jsem jako opařená a vzpomněla si na Amazonii a na Indiána v pouliční restauraci, který se mě ptal, co tam dělám. Řekla jsem mu, že jedu do pralesa. Udiveně vzhlédl od misky fazolí a zeptal se: "Vy u vás nemáte lesy?!" Tak to bolelo!

A pak jsem se vrátila domů. Vzala pytel na odpadky a šla uklidit dolů pod barák k silnici ty poházené petflašky. Seděla jsem tam na hromadě odpadu a jen vnímala to, co mi starý Indián předal.

Jak jsem já mohla pomoci druhým, když jsem si nejdřív neuklidila doma? 

Jaký smysl dávalo létat na druhý konec světa a zachraňovat prales, když prales umírá kvůli tomu, že všechno, co dělám je závislé na ropě, kterou odtamtud chtějí vytěžit, abych tam pak já mohla nadšeně přiletět a držet transparent :  Zachraňte prales !?!

Jak jsem mohla pomoci dítěti v Africe, když jsem neuměla naučit svoje vlastní děti, aby si po sobě uklidily?!

Jaký smysl dávalo někam jezdit a ukazovat druhým řešení jejich problémů, když to znamenalo obírat je o jejich zpdpovědnost za vlastní chyby? Obírat je o sílu najít vlastní řešení? A tím prohlubovat jejich závislost na mně!?

Bylo to stejné jako s dětmi. Nemohla jsem je naučit chodit. Musely x krát  spadnout na zadek. Čím déle jsem je držela za ruku, tím později začaly samy chodit. Mohla jsem tam jen být a povzbudit je, že to zvládnou a naučí se to. Samy. Jako se Ella naučila hrát sama na piáno a Zak postavil svůj první domek z cihel na hromadě hlíny. Jeho chyby ho naučily, co udělat příště líp!

Nemohla jsem zachránit Afriku, ani prales, ale mohla jsem začít u sebe.Chodit víc pěšky. Přestat si foukat zbytečně vlasy.Přestat kupovat hloupé marketingové produkty zaručeně vita a raw z druhého konce světa a místo toho jít k zelináři na náměstí.
Mohla jsem toho změnit tolik !!
Kadý den. 365 dní v roce...to není málo!

A když to udělá každý z nás? Nebude koho zachraňovat !!

Africké děti nebudou hladovět, protože jejich rodiče otročí ve zlatých dolech do mého iPhone.Prales nebude umírat, protože nebude potřeba tolik ropy.
Mám pokračovat ?

A já si nebudu kupovat své svědomí charitou a lítat na drahé semináře, abych chlastala panáky z pupku Deepaka Chopry, ale budu dělat to, co dává smysl. Zodpovědně se starat o mír u sebe doma. Učit děti na řece Orlici, že když mám jen malou loď, nevezmu si nic navíc, nejlepší lekce skromnosti, kterou znám.

Když jsem já spokojená, je takový i můj svět. Potřebuju tak málo!

Svou rodinu a kus chleba, čistou vodu a jedno jablíčko. Jako na vodě. To, co bylo nejcennější byl smích mých dětí, které pozorovaly říčního raka a cestou sbíraly odpadky po lidech, kteří jezdí do daleké Indie, okázale pomáhají světu, ale doma si neuklidí.

Ano, i my tu máme lesy! 

A jak o ně pečujeme, to vidíme každý den. Nijak.

Pohltila nás pýcha a ovládl parazit chamtivosti. Touha mít a dobýt! Ty nejvysší hory, ty nejhlubší oceány.

Ale uvnitř jsme neskutečně chudí.

Pomožme nejdřív sobě. 

Uzdravme sebe a svou rodinu. V ní to všechno začíná i končí. 

Pak naše děti nebudou muset hledat smysl života na pláži v Goa, ale budou si vážit rozkvetlé louky za domem.

Hloupý Honza šel do světa, aby se pak vrátil domů.

 A já?
Sázím stomy v tichosti a pokoře. Uklízím "naši" studánku v údolí. 

A vím, kde je moje místo.

Doma. V lese.

 

=

 

 



Labuti pirka