Příběh jednoho taxikáře

z internetu - neznámý autor

Přijel jsem na zadanou adresu a zatroubil. Počkal jsem několik minut. Pak jsem zatroubil znovu. Měla to být moje poslední jízda toho dne, a tak jsem si říkal, že bych mohl odjet, ale místo toho jsem auto zaparkoval, šel ke dveřím a zaklepal. „Chviličku“, ozval se za dveřmi slabý hlas starší ženy. Slyšel jsem, jak tam něco táhnou po zemi. Dveře se otevřely až po dlouhé přestávce. Stála přede mnou maličká asi devadesátiletá žena. Byla oblečená v kartounových šatech a klobouček se síťkou, jako v nějakém filmu ze 40. let.
Vedle ní stál na zemi malý kufřík. Byt vypadal, jako by v něm nikdo po mnoho
let nebydlel. Všechen nábytek byl zakrytý prostě radly. Na stěnách nebyly
hodiny, na poličkách nebyly ani hrnečky ani nějaké ozdůbky. V rohu stála
kartónová krabice plná fotografií a skleněného nádobí. "Pomohl byste mi
odnést tu tašku do auta?", požádala mě. Odnesl jsem kufřík do auta a vrátil
jsem se, abych pomohl té ženě. Chytla se mě za ruku a pomalu jsme šli k
vozu. Stále mi děkovala za laskavost. „To nic není", řekl jsem jí,
„snažím se jen chovat se ke svým pasažérům tak, jak bych chtěl, aby se lidé
chovali k mé matce".

"To jsi opravdu hodný chlapec", řekla mi. Když jsme se usadili do auta,
nadiktovala mi adresu a zeptala se, zda bychom mohli jet přes centrum. "Ale
to není nejkratší cesta", upozornil jsem ji. "Ach ano, já vím", řekla. „Ale
já nespěchám. Jedu do hospicu". Podíval jsem se do zpětného zrcátka. Její
oči se leskly. „Moje rodina už dávno odjela", pokračovala tichým hlasem.
„Lékař říká, že mi nezůstává moc času". Pomalu jsem natáhl ruku a vypnul
taxametr. „Jakou cestou byste chtěla jet?", zeptal jsem se.

Následující dvě hodiny jsme jezdili po městě. Ukázala mi budovu, kde kdysi
dávno pracovala jako obsluha výtahu. Jeli jsme čtvrtí, kde s mužem žili jako
novomanželé. Přivedla mě ke skladu nábytku, v němž byl kdysi taneční sál,
kam chodila ještě jako malá holčička. Občas mě požádala, ať zabrzdím před
konkrétní budovou nebo uličkou a seděla schoulená v koutku, beze slova. Pak
najednou řekla: „Jsem už unavená, asi pojedeme“.

Jeli jsme mlčky na adresu, kterou mi dala. Byla to nízká budova, něco jako
maličké sanatorium s příjezdovou cestou podél průčelí. Dva sanitáři přišli k
autu jak jen jsme dorazili. Opatrně jí pomohli vystoupit. Museli ji čekat.
Otevřel jsem kufr, a zanesl malý kufřík do dveří. Žena už seděla v pojízdném
křesle. "Kolik vám dlužím“, ptala se, když vytáhla kabelku. "Nic", řekl
jsem. Vždyť si musíte vydělávat na živobytí", namítla. "Mám i jiné pasažéry“
, řekl jsem jí. Téměř bez přemýšlení jsem se k ní sklonil a objal ji. A ona mě také pevně
objala.

"Daroval jsi staré ženě trochu štěstí", řekla. „Děkuji ti".

Stiskl jsem jí ruku a odešel. Dveře se za mými zády zavřely a byl to zvuk
uzavírající další knihu života…

Na zpáteční cestě jsem nebral žádné pasažéry. Jel jsem, kam mě vedly oči,
ponořený do myšlenek. Nemohl jsem ten den skoro ani s nikým mluvit. Co kdyby
ta paní natrefila na nějakého naštvaného řidiče, nebo na někoho, kdo by
nechtěl tak dlouho čekat, než skončí směnu? Co kdybych jí odmítl splnit její
prosbu nebo co kdybych byl jen párkrát zatroubil a prostě odjel?
Nakonec bych chtěl říct, že nic důležitějšího jsem ještě v životě neudělal.
Jsme zvyklí si myslet, že náš život se otáčí v kruzích kolem velikých
okamžiků, ale ty veliké okamžiky nás často zastihnou nepřipravené, protože
jsou krásně zahalené tím, co někteří mohou považovat za maličkost.