Odstraňování utrpení zvířat

RAJINDER SINGH Perly moudrosti pro jiné životy a spirituality

Zde je vyprávění o jednom svatém člověku, který kdysi musel jít na dlouhou cestu. V těchto dobách lidé s sebou nosívali rance. Zabalil si tedy ranec a naplnil jej dostatkem chleba na cestu. Cestoval pěšky, a když přišla noc, zastavil se v mešitě, aby si odpočinul.
Příštího rána se opět vydal na cestu. Ušel rychle asi šestnáct kilometrů a pak se rozhodl zastavit se a posnídat. Když se posadil a otevřel svůj ranec, všiml si, že chléb je plný mravenců.

„To je zlé,“ pomyslil si.

Většinu lidí by v tu chvíli znechutilo, že jejich potrava přišla vniveč.
Ale svatého muže trápilo něco jiného. Řekl: „To je hrozné. Odnesl jsem ty mravence tak daleko od jejich domova v mešitě. Jistě velmi postrádají své rodiny, rodiče a děti.“
Byl z toho nešťastný a pociťoval k mravencům takový soucit, že se rozhodl vrátit se těch šestnáct kilometrů do mešity a přinést mravence zpátky do jejich domova.

S takovými příběhy se setkáváme v životech svatých a učitelů. Tito lidé mívají hluboký soucit se všemi trpícími tvory, počínaje lidskými bytostmi a konče mravenci.
Čím více duchovně vyspějeme, tím více jsme naladěni na šepot své duše. Naše duše je plná soucitu. Čím více se ztotožňujeme se svou myslí, tím méně soucítění pociťujeme. Čím více se indentifikujeme s duší, tím jsme soucitnější.
Kvalitu svého života můžeme měřit hloubkou soucítění, které prožíváme v souvislosti s utrpením druhých.
Kolik z nás alespoň přemýšlí o malých bratrech a sestrách v Bohu? Vegetariánská strava je soucitná. Když vidíme, čím musejí zvířata projít, aby se stala naší potravou, pociťujeme soucit a nechceme už nikdy vidět, jak trpí.
Dopracujme se stavu, v němž budeme laskaví a milující. Dbejme na to, aby naše slova byla pro druhé příjemná. Buďme k nim něžní a soucitní.
Konejšeme zlomená srdce láskou, nákladností a milými slovy.